Ukázka z knihy: Hong Sung-hwa: První kjú
Dne 19. července 1835 proti sobě v tiché komnatě paláce pana Macudairy seděli dva hráči. Ten, který hleděl směrem do zahrady, byl osmačtyřicetiletý meidžin Džova, 9. dan, z rodiny Honinbo. Jeho protivníkem na opačné straně desky byl Intecu, 7. dan, z rodiny Inoue, jemuž bylo šestadvacet. Handicap byl jeden kámen: Intecu měl černé a nedával bílému komi. Bylo před začátkem hry a oba muži měli oči zavřené a meditovali, aby si vyčistili mysl od nežádoucích myšlenek. Oběma však v hlavě leželo mnoho věcí, které se nedaly jen tak snadno zahnat.
Pro Džovu to byla partie, kterou si nemohl dovolit prohrát. Jako meidžin — nejvyšší titul v hierarchii hráčů go v zemi, který získal léty politického manévrování a nečestných, nicméně nezbytných pletich — dával v sázku čest a slávu plynoucí z jeho postavení. Bylo mu velmi nepříjemné, že má za soupeře právě Intecua, protože s ním prohrál předchozí dvě partie, v nichž Intecu měl černé. Navíc měl obavy z Intecuova učitele Insekiho, který by ho v případě prohry bezpochyby vyzval k zápasu, aby dále prověřil jeho sílu jakožto meidžina.
Inseki se stal obětí pletich Džovy, který si při honbě za titulem neváhal nadělat nové nepřátele. Džova věděl, že Inseki je stejně silným hráčem jako on — to byl pravý důvod toho, že se v posledních několika letech vzájemnému souboji vyhýbal. Nemohl totiž riskovat prohru, jež by mu přivodila ztrátu titulu meidžin. Tomuto zápasu s Intecuem, následníkem Insekiho, který uspořádal pan Macudaira, se však nemohl vyhnout. Pan Macudaira byl příliš mocný na to, aby se Džova mohl odvážit jeho žádost odmítnout. Takže se rozhodl udělat vše pro to, aby tohoto mladého, talentovaného hráče z konkurenční rodiny Inoue porazil — za každou cenu.
Intecu, sedící proti němu, měl ještě víc důvodů pro to, aby toto utkání vyhrál. Džovovy intriky jeho učitele téměř připravily o hrdost a sebevědomí. Pouze v případě, že Intecu partii vyhraje, bude mít Inseki šanci získat titul meidžin.
Mistr Inseki vychovával Intecua, který v raném mládí osiřel, jako vlastní dítě. Rovněž ho naučil vše, co věděl o go, chtěl svého žáka co nejlépe vyzbrojit k tomu, aby ho pomstil. Nyní se Intecuovi konečně naskytla příležitost splatit svému mistru vše, co mu byl dlužen.
Dnešní partie se lišila od předchozích dvou, jež s Džovou hráli. Bylo to oficiální utkání, pořádané samotným panem Macudairou, za přítomnosti zástupců všech čtyř rodinných škol go. Jeho výsledek bude rovněž oficiální — natolik, že v případě Džovovy prohry bude Mistr Inseki oprávněn žádat o přezkoumání jeho způsobilosti k držení titulu meidžin. Intecu ovšem znal Džovovu sílu, jeho učitel ho před ní často varoval. Mnohokrát si přehrával Džovovy partie a pokaždé si uvědomil, jak jeho úděsná síla dokáže soupeře zdrtit. On však musel vyhrát, pro svého učitele a pro čest rodiny Inoue, za každou cenu.
Intecu otevřel oči a jemně položil svůj první tah do Džovova spodního levého rohu. Džova odpověděl tvrdým úderem bílého kamene na spodní pravý roh desky. Partie epochy začala. Celkem padesát devět tahů se odehrálo první den, než se oba hráči odebrali ke svým rodinám k dvoudennímu odpočinku. Intecu zahrál ve spodním levém rohu tajný tah rodiny Inoue, vyhrazený pro podobná utkání, a podle očekávání Džovu zaskočil. V partii přesvědčivě vedl.
Džova si uvědomil, že je pozadu, a shromáždil všechny své žáky, aby se pokusili najít příští tah — leč marně. Již druhou noc seděl před deskou a díval se na partii v zoufalé snaze přijít na tah, který by hru zvrátil. Žádný takový neexistoval. Džova stále hleděl na desku a v intenzivním soustředění chvílemi meditoval. Krátce po půlnoci už toto napětí nevydržel a omdlel. Členové jeho rodiny, hluboce znepokojení, se shlukli kolem něj. Konečně se probral. Jeho oči však vypadaly jinak, zářily a třpytily se. Poprvé za mnoho hodin otevřel ústa: „Mám to! Mám to! Konečně jsem na to přišel!“ Později se proslechlo, že během Džovova deliria k němu sestoupili duchové a ukázali mu správné tahy.
Intecu strávil celé dva dny o samotě na nedaleké řece, kde seděl v malém člunu a meditoval. Byl si dobře vědom dlouhé cesty, která ho ještě dělila od cíle. Udržet si vedení až do konce bude velmi náročné. Džova je koneckonců meidžin, nejlepší hráč v zemi.
Partie pokračovala 21. července. Bylo sehráno dalších čtyřicet tahů, po nichž byla hra opět na tři dny přerušena. V průběhu dne Džova zahrál tři vynikající tahy, jež nikdo nepředvídal. Těmito tahy se partie obrátila v jeho prospěch.
Třetí den, 24. července, po stém dvaasedmdesátém tahu stál Džova na vítězství. Jako výše postavený hráč měl právo rozhodnout, kdy přerušit partii k poslední přestávce. Směle tak učinil před tahem černého, čímž dal najevo, že během přerušení již nemusí partii studovat. Po třídenní pauze budou pak ve hře pokračovat až do konce, jelikož se dohodli na čtyřech hracích dnech.
Během přestávky uspořádal sebejistý a spokojený Džova malý večírek pro své žáky. Naproti tomu Intecu setrval tři dny zcela nehybně na svém člunu na řece.
Nastal závěrečný den, kdy měli partii dokončit. Intecu vytrvale pokračoval ve hře. Ačkoli byla jeho situace jasně beznadějná, upínal se k slabé naději, že by mohl ještě výsledek zvrátit. Ne že by snad doufal, že soupeř udělá nějakou chybu; jistá nepatrná šance pro černého stále ještě existovala. Dokud jiskřička naděje doutnala, odmítal se vzdát. V průběhu deseti hodin hráči odehráli dalších dvaasedmdesát tahů, až nakonec byly všechny možnosti černého vyčerpány. Intecu se musel vzdát, Džova vyhrál. Vyměnili si závěrečné úklony a přistoupili ke sklízení kamenů z desky. Než je stačili odstranit, Intecu se zhroutil a začal na desku kašlat krev. Veškerou svou energii spotřeboval na hru a jeho vyčerpané tělo to nevydrželo.
Intecu se již neuzdravil a v přítomnosti svého učitele za necelé dva měsíce zemřel.
Když venku prší a cítím se osamělý a smutný, přehrávám si tuto partii. Intecuovy kameny, bezmocné proti tahům nepoctivě našeptaným duchy, lkají stejně jako onoho horkého letního dne roku 1835.
Zápis partie: 1835.sgf
